Kapitola 11.

Uhuhuhu... Další kapitola je tady. ...

---------------------------------------------------------

Nadávala jsem sama sobě! Proč jedu o den dříve domů? Jenom proto, protože mě Michael objal? Vždyť ostatní by se rvaly o jeho náruč! A taky, líbilo se mi to.. Nechápala jsem se..  Moje opatrnost  rozhodovala za mě…  Rozsvítila jsem malou lampičku a viděla, že Denisa už leží v posteli. Ale ještě nespí.. Rychle si sedla a už se vyptávala.

„Honem, říkej.. Jaká byla večeře.. Jaký byl celý večer?“

„Deniso, byl krásný! Byli jsme v kouzelné restauraci.. Jedli oba vegetariánské jídlo. Michael je vegetarián jako já.. No a potom…“

„Co potom?“

„Ale nic.. Povídali jsme si o všem možném..  Měly bychom jít spát. Je pozdě a ráno se musíme rychle sbalit. V jedenáct nám to jede.. Ale ještě mi řekni, jaký jsi měla večer ty?“

„Nic? No já si myslím.. že něco je.. Že ano? Ale nebudu tě teď zpovídat.. Řekneš mi to třeba ve vlaku. Já jsem si to užila. Šli jsme do blízkého baru. Bylo tam hodně lidí.. hlavně fanoušci. Zpívali jsme, pili.. tancovali. Dokonce mám číslo od jednoho chlápka.. Až dojedeme, zavolám mu..“ Mrkla na mě a usmála.

„Dobrou noc, Kristo.. Doufám, že usneš a nebudeš moc přemýšlet..“

„Neboj se… jsem vyřízená! Dobrou noc..“

Postel mě tlačila a myšlenky taky. Chtělo se mi brečet! Tak moc brečet!... Jedu domů… Do místa, kde se dělo peklo.. Pro mě velmi bolestivé peklo..  Zapomenu na něj díky Michaelovi.  Protože si budu neustále promítat jeho objetí.. Ne, jsem tak hloupá.. Teď si musí Michael myslet, že udělal bůh ví co špatného. Ale přes to pojedu domů.. Podle původního plánu.. Brečela jsem, myslela na Michaelovo objetí.. jeho dech a vůni.. Viděla jsem na oknech padající kapky deště, které se vlní stejně, jako jeho krásné černé vlasy…. Říkala jsem si „Ty hloupá devatenáctko! Proč  jsi sem jela.. A dokonce zamilovala! Do nějaké hvězdy z Ameriky!“… Hodina uběhla.. pláč mě unavil ještě více. Usnula jsem….

--------------------------------------

„Kristy vstávej… Hálo…“

„Co je? Děje se něco?..“

„Ty jo, ty jsi teda tvrdě usnula.. To tě ten Michael pěkně utahal..“ Zasmála se…

„Prosím tě.. nech toho.. Kolik je hodin?...“

„Už je půl deváté.. Máme co dělat.. Koukej, jakou jsme tu nechaly po sobě spoušť.. Musíme se sbalit a uklidit.. aspoň trošičku..“

„No jasně.. vidíš to.. Tak já se opláchnu a jdeme na to..“

Doplazila jsem se do koupelny..  Osprchovala tělo, které stále voní po Michaelově vůni..  Byla tak smyslná.. Zarývala se do mě..  Dráždila mě stejně jako on sám!.. Ta vůně byla jeho vůně těla.. Splachovala jsem ji pomalu.. Nechtěla jsem ji ze sebe odstranit…  Michael mě očaroval.. Ale vůbec netuší, jak moc!....

„Kristy.. neloudej se! Není čas na vodní lázně.. Taky se potřebuju umejt!...“

„Počkeeej, už to bude… Ještě si vyfénuju vlasy…. A je tvoje.. už se jdu sbalit.“

„Okej, já mám zavazadla hotové.. Za chvilku budu umytá a půjdeme dolů do haly..“

„Jo, jo.. dobře..“

Byly jsme připravené… malinko jsme tam i uklidily… Zamkly a šly..  Koukla jsem se smutně na ten sloup u kterého to vše začalo… Slzy chtěly ven, ale vydržela jsem to..

„Kristo, děje se ti něco? Co je..“

„Ale nic.. nějak ten náš pobyt rychle utekl..“

„To ano, ale neboj se.. vše bude fajn..“

Nic nebude fajn! Teď už vůbec ne….. Došly jsme do haly a už tam čekal tým s Wayenem a Michaelem. Chystali se do dětské nemocnice v Praze a taky do pár dětských domovů.. Michael mě zahlédl a vyrazil za mnou..

„Ahoj, Kristyn..  Tak tedy.. je čas se rozloučit..“

„Ahoj, Miku.. Ano.. je..“

„Do Ameriky dorazím zítra večer.. Zavolám ti.. Ale u vás bude asi brzo ráno?..“

„To nevadí, zavolej kdy budeš chtít..“ Usmála jsem se…

„Ou.. tak dobře.. Kristyn, ještě jednou musím poděkovat za ty krásné dny, které jsem mohl prožít vedle tebe..  Moc si přeji, abychom se ještě aspoň jednou viděli… Určitě popřemýšlej o Neverlandu… Kdyby tě něco, nebo někdo trápil.. u mě máš vždy dveře otevřené. Pomůžu ti…"

„Neděkuj.. já děkuju!.. A neboj se, snad taková situace nebude, ale popřemýšlím o tom. Ještě jsem nebyla tak daleko od domova.. Ráda poznám Ameriku a taky tvůj ranč.. Jen nevím, kdy to bude možné…“

„Já doufám, že co nejdříve…“ Povytáhnul své krásné obočí a mrknul.. Wayen byl už nervózní.. Mávl na Michaela, ať si trošičku pohne…

„Kristyn, budu muset bohužel jít.. „

„Já taky.. „

Nevěděla jsem, zda ho budu moct obejmout.. po tom včerejšku a taky na veřejnosti.. Ale musela jsem.. Kdybych neucítila znovu to objetí, které jsem snad za život ještě nepoznala.. moc by mě to užíralo.. Michaela to malinko překvapilo.. Ale přitiskl se stejně silně, jak v ten večer… Hladil mě po zádech. Hlavu opíral o mé rameno.. A zašeptal..

„Budeš mi moc chybět, Kristyn.. Ani netušíš.. Jak moc!“

„Michaeli, ty mě taky.. opravdu..“

Měla jsem opět slzy v očích. I Michaelovy poklady se začaly třpytit.. Odmotali jsme se z náruče.. Koukali na sebe.. Snažila jsem se usmívat, ale moc to nešlo..

„Ou.. na něco bych málem zapomněl.. Musím ti něco oplatit..“

„A co?“.. Oplatil mi můj polibek, který jsem mu dala na dobrou noc.. Byl tak sladký, něžný.. Až se mi podlamovaly kolena.. Červenala jsem se.. Denisa to viděla a hihňala se…

„Miku.. no.. heh.. děkuju… Teď už teda sbohem.. A šťastnou cestu zpět do Ameriky.. Těším se na telefonát..“

„Tobě taky šťastnou cestu..  Sbohem Kristyn.. „

Zamávala jsem na Wayena a zavolala na něj „ Thank you..“ Zachránil mě před tolika fanoušky.. Musela jsem mu ještě jednou poděkovat.. Kývl na mě, mrknul a zamával.. Šla jsem s Denisou pryč.. Otáčela jsem se za Michaelem.. On už stál s Wayenem, ale taky koukal. Tak smutně koukal.. Jeho dětsky radostné oči pomalu hasly..  Začaly být tvrdé jako skála..  Mrzelo mě to.. Moje srdce tlouklo jako o závod. Bylo až v krku.. Práskla jsem zavazadly a běžela za ním... Michael rychle zpozorněl  a otočil se na mě.. Kamenné oči zmizely a opět v nich byly ty divoké dětské jiskry.. Vletěla jsem na něj..  Jako fanynky z „You are not alone“… Drželi jsme se asi 5 minut..

„Tak.. a teď už opravdu jdu.. Michaeli.. mám tě ráda.. Budeš můj přítel z daleka..“

„Moc mě to potěšilo, co jsi teď udělala. Přál jsem si to..A vidíš.. splnilo se.. Dala jsi mi naději, že se splní i další mé přání… Taky tě mám rád.. opravdu moc. „

Denisa na mě už volala.. Taxík na nás čekal.. Couvala jsem aniž bych ztratila mezi námi oční kontakt…. Jeden z jeho týmu už do Mika žduchal..Musí taky jít..  Vyšla jsem a dveře se zavřely..

„Kristyn pojď.. Všechno bude dobré.. Neplakej.. Až ti bude lépe.. Řekneš mi, co se stalo..“

Sedly jsme do taxi. Nic jsem nevnímala..