Kapitola 12.

Další kapitola je tu.. Teda, proč ta Kristýna odjela domů! Nechápu ji..

-------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Děti v nemocnici mě opět naplňovaly sílou, která jim chtěla pomoci z celého mého srdce. Tolik jich tam bylo. Některé naštěstí pouze se zlomenou nožkou, ale ty ostatní.. Ty ostatní byly těžce nemocné. Vyléčí se pouze díky drahým lékům, operacím, nebo zapotřebí přístrojů..  Byly tam i ty děti, které mají malé procento na přežití. Pomyšlení, že tak andělská duše pomalu umírá mě ničí!.... Dětské pohledy na mě zíraly. Byly zvědavé.. Pořád se mě na něco ptaly. Tlumočník měl co dělat, aby každé jejich šišlající slovo přeložil do angličtiny. Culil jsem se, když jejich hlásky drmolily šišlající slova.… Přišel jsem k jedné postýlce, ve které ležel chlapec. Jmenoval se Michal.. ano, Michal.  Vypadal zle. Zeptal jsem se zdravotní sestry, jakou má chorobu. Odpověděla, že má nádor na mozku. Je ve velkém riziku. Nádor se rychle zvětšuje. Rodiče chlapce nemají na zaplacení operace. Celá rodina se nesloží, tak čekají, zda lidé přispějí… Jakmile to dořekla, vytáhl jsem z tašky mé šeky. Napsal sumu, která postačí chlapci, ale i celé nemocnici... Proč musí děti tak trpět! Bolelo mě to… Trpí po celém světě a nedá se všem pomoci…. Michal se na mě usmíval. Nevěděl o sumě, kterou jsem daroval na jeho operaci.. Vypadal šťastný, i když ho trápila tak zákeřná nemoc. Jeho radost mu nezničila.. Dal jsem mu ještě pár hraček a velký plakát s podpisem. Líbilo se mu to.. Pohladil jsem ho a pak i ostatní.. Rozloučil se a šel dál…  Jedna zdravotní sestra volala kolegyni, která se jmenovala.. Kristýna.. Zpozorněl jsem.. Jakoby mě někdo pořádně vylekal.. Srdce mi začalo bít rychleji. Co asi teď děla?.. Jakou má cestu domů..Taková škoda, že tu není semnou. Těm malým andílkům by se líbila.. Ach, Kristyn…

----------------------------------------------------------

Blížily jsme se k Moravě. Čím dále vlak cestoval od Prahy, tím více mě bolel můj odjezd. Udělala jsem chybu!  Mám ráda děti.. mohla jsem jim taky udělat radost.  A když mě Michael prosil, abych byla na ten den jeho tlumočnicí.. Sakra už.. !...

„Kristy.. tak mi pověz. Proč jsi tak smutná?.. Vždyť se mezi tebou a Michaelem nic nestalo.. Nebo stalo?..“

„No , víš… vlastně nestalo. Akorát, poznal, že semnou něco je. Že jsem uvnitř zlomená. Že se mi něco špatného stalo. Jak to sakra může poznat?!... Vyptával se mě na to.. Chtěl mi pomoct.. Ale proč bych mu měla vyprávět mé osobní bolestivé vzpomínky? A ještě k tomu takové.. Připadala bych si jako nějaký týraný člověk..“

„Však jsi byla týraná!... Promiň,.. Michael by ti určitě pomohl. Tím, že bys mu vše řekla. Už podle jeho povahy a citů, které vyjadřuje vím, že jen jeho naslouchání by ti pomohlo.. Opravdu. A další věc, taky byl týraný. Když byl ještě malý chlapec. Moc o tom nevím, třeba by ti to vyprávěl on sám. Ach jo, Kristýno.. Kristo, už zase pláčeš! Pojď ke mně..“

Sedla jsem si vedle ní a opírala hlavu o její rameno. Vyplakávala jsem se, jako malé dítě.. Denisa mě utěšovala a hladila...

„No tak, to bude dobré.. uvidíš! Mysli na to, jaký úžasný koncert jsi viděla.. Byla jsi na zahájení megaúžasné tour HIStory! Úplně vepředu! A dokonce jsi byla s Michaelem.. Tohle je přání všech MJ milovnic!..  Jiné by se o takovou příležitost rvaly, škubaly vlasy.. a kdoví co ještě… Mysli konečně trošku optimisticky!.. Jsi strašný pesimista.. Hele, dal ti aspoň telefonní číslo?“

„Já vím.. Tohle je všechno úžasné, ale… ale.. No, dal. I já jemu. Ale nevěřím, že mi zavolá. Slíbil mi.. jakmile doletí do Ameriky, že zavolá..“

„Tak vidíš! A Michael stoprocentně dodržuje svá slova.. Jen, co jsi myslela tím ale.. ale?“

 „Ale.. no.. Michael mi popletl hlavu. A moc mi to vadí! Protože ho neuvidím. Neucítím jeho vůni a nebudu v jeho pevném objetí.. Díky němu jsem nemyslela na facky, pěsti a výhružky, které jsem dostávala od milovaného člověka.. Michaelova energie a láska mi dala to, co mi nedal nikdo.. ani ten, který semnou žil tři roky..“

„Já jsem si to myslela.. Myslela, že bylo něco více. Už to objímání na „You are not alone“ mě omámilo.. Neumím si představit, kolik té energie dal tobě o samotě.. Víš, podle mě si tě Michael zavolá k sobě. Už taky kvůli té bolesti, kterou cítil..“

„Ale vůbec ne! Zapomene na mě hned při vkročení na Americké letiště.. Určitě už teď na mě zapomněl!.. Nesmíš být tak naivní. Jako já…Je to hloupost!..  Má tolik turné před sebou, když tu celou šou před dvěma dny zahajoval.. Nebude mít čas zvednou sluchátko a zavolat nějaké chudé vesnické Kristýně..!“

Popadla mě bezmoc.. Už jsem to s Denisou řešit nemohla.. Nevydržela bych to.... Konečně se blížil náš domov. Těšila jsem se pouze na svou matku, kočky a postel.. Postel teď nutně potřebuju.. Ne na spánek, ale na tichý pláč. Pokusily jsme se změnit téma..  Denisu zaujal nějaký článek v novinách.. Četla mi ho a pořád něco mluvila.. Dělala jsem, že jí poslouchám, přitom jsem si představovala, jak se asi Michaelovi daří s dětmi…

----------------------------------------------------------------------------

„Wayne, prosím.. zařiď mi auto zpět do hotelu. Jsem vyčerpaný.. Potřebuju si lehnout.“

„Ok. Jdu na to..“

Byl jsem opravdu unavený.. Nemocnice a dětské domovy mi daly zabrat.. Nemůžu se dočkat sprchy a postele. I když vím, že neusnu. Bude mi scházet dívka, která vyčuhovala zpoza sloupu a dveří.. Zajímalo by mne, zda už je doma.. Ani nevím, kde přesně bydlí. Mohl bych ji zkusit zavolat i dnes. Proč bych měl čekat až budu v Americe.. No, to je nápad!...