Kapitola 18.

Ahoooj .. Jsem tady s další kapitolou.. Konečně všichni odletěli do ráje Nevrlandského!

-------------------------------------------------------------------

Díval se na mě tázavě.. Čekal, až něco řeknu, ale nechtěla jsem o tom mluvit. Nechtěla jsem se zabývat nějakým hloupým pracovníkem, který je jen zvědavý.. Jenže Michael je Michael.. Nedalo mu to.. Šli jsme zpět nahoru a začal se ptát..

„Kristyn, co se stalo?“

„Nic.. opravdu nic. Jen se mě na něco ptal.“

„Poznal jsem váš nepříjemný tón v hlase.. No tak…“

„Michaeli pojď.. Určitě mě matka hledá a tvůj tým taky. Za chvilku musíme na letiště..“

„Dobře, pokud se to netýká mě.. Ale pokud ano, chci to vědět!“  Zastavili jsme se..  Je to vlastně maličkost…

„Týká. Ptal se mě, jestli tě znám.. Dokonce, zda spolu randíme.. Naštvalo mě to.. Proč se o to zajímá.. Proč se vyptává.. Je to naše věc. Naše věc co spolu děláme, nebo zda se známe.. Řekl, že časem bude určitě opět v bulváru číst o tobě a teď i České holce, která chodí s Michaelem.. Hrozila jsem mu, ať se stará sám o sebe, jinak si na něj dojdu stěžovat..“

„Ouu, Kristyn.. O takové zvědavce se nezajímej. Bude jich mnohem více. Česká Republika je malá.. Amerika… to je stát! Třeba spolu půjdeme na nějaké vyhlášení cen. To se teprve bulvár zblázní.“ Zasmál se.. Myslela jsem, že to bude brát úplně jinak. Ale byl klidný.

„Vyhlášení cen? To raději ne. Nechci, abys měl kvůli mně problémy na veřejnosti.“

„Problémy? Ale kde že.. Přece je moje věc s kým se scházím a přátelím.. No tak. Hmm? Pojď, mám dojem, že tě volá máma..“

„Máš pravdu..“  Máma nás už vyhlížela.. Usmívala se tak hezky. Měla jsem z ní dobrý pocit. Dlouho nevypadala tak dobře!...  Chytla mě kolem ramen a šli jsme dál. Povídaly si a Michael mile poslouchal.

„Dítě, mám menší strach z letu. Víš, že jsem ještě nikdy neletěla..“

„Ano vím.. Já přece taky ne. Zvládneme to. Budeme mít první třídu. Určitě to bude klidný let, ale dlouhý let. Ani nevím jak dlouho poletíme.. Zeptám se Michaela..“…

„Michaeli?  Kdy dorazíme do Ameriky?..“

„Ouh.. myslím, že okolo poledne. Ty jsi vlastně ještě neletěla, že? A maminka taky ne..“

„No, neletěly jsme.. Máme menší strach..“

„Ničeho se nebojte.. Všechno bude v pořádku. Maminka se pěkně prospí. Letadlo je tiché.. Motory nejdou slyšet…“

„A my se taky pěkně prospíme..“

„No, pokud usneme.. tak ano..“ Usmál se..“ Máme oba problémy se spaním.. Něco vymyslíme.. Budeme si povídat a nebo hrát nějaké hry.. Co ty na to?“

„Nespala jsem celou noc, než jsem jela sem, ale unavená nejsem.. Takže fajn..“

 „Mami, Michael říká, že budeme v Americe okolo poledne. A taky, že se nemáme bát. Bude se v letadle dobře spát. Motory jsou tiché.. Určitě to bude klidný let..“

----------------------------------------------------------------------------

„Honem, honem.. Nasedat do aut a jedeme!..“  Wayne s dalšími bodyguardi organizovali cestu na letiště.  S matkou jsme neseděly v autě s Michaelem. Musel  být s Waynem. Vykukoval z okna, aby mával fanouškům. Loučil se.. Fanoušci brečeli, běželi za autem. No jo, nechtěli, aby odjížděl…. Blížili jsme se letišti Ruzyně.. Zaparkovali jsme někde tak, aby nás ostatní neviděli. Vcházeli zadním vchodem. Pomáhala jsem se zavazadly. Michael ke mně přiběhl a pomohl mi. Wayne pomohl mé mámě. Všechny zavazadla už putovala do letadla i s kočkami. Po deseti minutách jsme nasedli i my. Michael se posadil vedle mě. Máma byla před námi ještě s nějakou paní.  Pan pilot nám hlásil informace. Řekl délku letu, teplotu a počasí, které náš čeká v Americe. Popřál příjemný let a taky dobrou noc…. Byla jsem nervózní. Bála se.. Michael mě uklidňoval.. Hihňal se, že to nic nebude.. Máma vůbec nic! Klidná jak nějaký mnich v Tibetu!.. Nechápala jsem to.

„Kristyn, uklidni se.. Nic to není! Možná budeš mít jenom tlak v uších..“ .. Pořád do mě ďubal prstem.. abych se nějak uklidnila.. Lechtal mě..

 „Michaeli, nech toho! To strašně lechtá!“

„Lechtivá?

„Ano..Nech toho..“…

Letadlo se pomalu vzneslo.. Myslela jsem, že to bude horší. Opravdu to nic nebylo.. oddychla jsem si. Letadlo bylo výš a výš. Malá svítící světýlka na zemi zářila. Zemička vypadala tak malá. Na tmavě modrém nebi zářily hvězdy, které se zdály blíže, ale pořád tak daleko. Byla to nádhera. Michael pozoroval, jak nadšeně obdivuju nebe.. Na okně letadla se začala dělat krásná námraza.. Jako malá holka, která z ní má radost jsem drcla do Michaela…

„Hele, koukej se.. dělají se tady malé hvězdičky a lístečky z námrazy…“

„Ouuhhh.., dělají.. je to krásné umělecké dílo. Vždy je to originál a jiný obraz.“

„Ano, ano.. tohle na zimě miluju. Je to nádherné..“  Mike se culil. Určitě jsem v ten moment vypadala vtipně. Ale když.. ty námrazy jsou tak kouzelné…

„Tvoje máma už usnula..“

„Usnuli všichni. Jen my opět ne.. Musíme být potichu.“

„Budeme šeptat… Kristyn? Jakou máš vlastně školu? Nebo ještě studuješ? Máš devatenáct .. Takže ano? Ale je září.. takže..?..“

„Michaeli, no.. U mě je to složitější. Byla jsem dva roky na gastronomii. Ale už od dětství jsem toužila jít na uměleckou školu. Která se bude zajímat o kreslení, navrhování nových zajímavých věcí. O design… Po základním vzdělání jsem se hlásila na obor propagace, který je o tom všem vytváření. Máma mi řekla, ať dám přihlášku i na jiné obory. Kdyby mě náhodou na propagaci nevzali.  Přišlo oznámení ze všech škol. Vzali mě ve všech třech. Ale máma mě přemluvila, abych šla na gastronomii. Jíst a pít se bude pořád. Tak to přesně řekla. Jenže v dnešní době design roste nahoru. Všechno je jinak. Byla jsem smutná a zklamaná. Odešla jsem. Teď čekám na další rok. Podám přihlášku a budu čekat, zda mě přímou.. A taky.. taky jsem měla plno jiných problémů, které mě brzdily v učení..“

„Máš ráda umění. To je skvělé. Já taky. Až budeme u mě, ukážu ti plno mých krásných obrazů a různých ručně dělaných kousků od skvělých umělců. Bude se ti to líbit. Můžu tě i seznámit s opravdu dobrým designérem… Ale mrzí mě, že tě maminka přemluvila.. Znám nátlak rodičů. Otec ji nepřemluvil? Kristyn?.. Proč vlastně není maminka s otcem?...  Můžu se tě zeptat, jaké problémy brzdily učení?“

„Opravdu? Tak to je skvělé.. Už se moc těším.. Jsem zvědavá na každý kousek díla, který máš……. K těm otázkám.. Nechci na ně zatím odpovídat. Je to celé bolestivé.“… Koukal na mě nedočkavě, ale já se otočila k oknu. Na palubě letadla bylo příjemné šero, takže hvězdy i světla na zemi šly báječně vidět. Doufala jsem, že změní téma… Nezměnil…

„Kristyn, můžeš se mi ve všem svěřit. Opravdu… Já jsem poznal už tehdy večer, že tě něco hodně trápí. Uleví se ti..“ ..Vracely se mi vzpomínky ze vztahu, ale i z dětství.. Bolelo mě to.

„Miku, opravdu to nechci řešit..“

„Ale no tak. Já mám taky plno bolestivých vzpomínek. A když přibude další, vždy bych potřeboval někoho, komu bych se svěřil.“…

„Však já se svěřila.. Denise, matce.. ony ví vše..“

„A já to vědět nemám?... Vlastně, skoro o tobě nic nevím…“

„Nevíš, a přes to mě zveš do Neverladnu. Co když jsem zlá mrcha.. Co když ti úmyslně podrazím nohy. Co když jsem nějaká novinářka..“

„Nejsi.. Poznal bych to..“

„Poznal? Ty asi poznáš všechno, že? I to, že mě něco prostě trápí.. Co když je všechno v pořádku? Co když…“

„Co když, co když….“…. Nahnul se ke mně blíž.. Koukal se semnou na tu Božskou krásu.. „To je pravé umění. Boží uměni.. Bůh je opravdu nejkvalitnější umělec..“

„Ach, máš pravdu, Michaeli.“… Pohlédl na mou tvář a něžně ji otočil směrem k jeho. Držel mě za bradu. Něžným hlasem pošeptal..

„Kristyn, všechno bude krásné.. Budeš se mít jako princezna. U mě tě nikdo a nic trápit nebude. Nedovolím to!.. Slibuju..“

„Miku.. jsi moc hodný.. Ani nevíš jak jsem ti vděčná. Děkuji ti. Moc ti děkuji..“

„Neděkuj. Dělám to rád a ze srdce.„ Pohladil mě po tváři. Byl zase tak blízko. V hlavě se mi přehrály polibky, které mě unesly z reality. Jeho pohled a rty byly naproti mě, moje touha ho políbit byla tak silná.. Teď jsem to byla já, kdo se nechal unést. Hladila jsem Michaela po havraních vlasech. Po tváři.. ale potom po ústech. Hladově jsem po nich toužila. Až můj chtíč zakročil a já ho políbila. Neucuknul.. naopak, přidal se. Aby se naklonil více ke mě, šikovně odepnul pás, který měl přes klín. Podložil mi rukou hlavu a líbal ještě intenzivněji než na balkoně.  Michael dýchal tak rychle. Já začala vzrušením potichu vzlykat. Ta jeho vůně mě nepřestala dráždit. Na nic jsem nemyslela.. žádná minulost v ten moment nebyla.. Jen Michael a já. Oba jsme byli rozpálení už z toho minulého večera. Nechtěla jsem přestat.. Michaelovy rty chutnaly tak sladce. Chtěla jsem je víc a víc. V momentu vášně jsem chtěla Michaela celého!.... Jenže, matka se začala převalovat na sedačce. Kdyby se probudila.. nesmí mě vidět udýchanou a přilepenou k Michaelovi..

„M..M.. Michaeli..“

„Ano?..“

„Dost..“.. Jakoby mě neslyšel.. Musela jsem ho něžně odstrčit..

„Michaeli.. ne.. Co když se máma probudí.. Nesmí nás takhle vidět!..“

„Yes, máš pravdu.. nesmí..“

Udýchaný si sedl zpět na sedačku a připnul pás. Jakoby se nic nestalo. Nezbedné pramínky vlasů mu padaly do obličeje.. Michael si mě najednou přestal všímat. Začal si něco číst. Ale proč?.. Že by mu vadilo mé unešení? On může, a já ne?.. Srdce mi tlouklo.. Jediné co mě v ten moment napadlo bylo koukání na tu krásnou námrazu. Jezdila jsem prstem po skle. Oplatila jsem Michaelovi jeho gesto. Nevšímala jsem si ho.. Pokoušela jsem se usnout. A podařilo se. Jenže za chvilku cítím jemné šimrání, které mě probudilo. Michael si hrál s mými vlasy…