Kapitola 21.

Konečně je tady další kapitola. Pěkné čtení přeji...

-------------------------------------------------------------------------------

Myslím na to co Kristyn řekla v letadle.  Má pravdu, stát se to nemělo, ale něco mě k ní tak láká. Před chvilkou ležela sladce v posteli. Pozorovat ji byl kouzelný zážitek… Vypadala jako křehký anděl, kterého musím a chci ochránit. Schovat před zlými a mít ji jen pro sebe. Kdyby to tak šlo…

Líbilo se mi, když se na mě její matka usmívala. Ale chování Kristyn se měnilo. Doufám, že se během chvilky v domku u jezera nějak nepohádaly… Došli jsme do jídelní haly, kde nám přichystala má kuchařka skvělé jídlo. Pro Kristyn a mě vegetariánské. Pro matku přichystala jiné dobroty. Seděl jsem vedle Kristyn a máma naproti nám. Úsměv jí nezmizel. Ten milý a krásný úsměv má Kristyn po ní. Všiml jsem si, že je zamyšlená. Nad čím asi přemýšlí?.. Snad mi to poví, až se sejdeme v altánku. Chci s ní být o samotě.. Jen my dva..

„Chutnalo vám?..“ Kristyn přeložila otázku své matce… A potom odpověď mě..

„Samozřejmě, Michaeli.. Bylo to vynikajíc... A od tohoto dezertu bych si přála recept..“

„Tak to jsem velmi rád. Řeknu mé kuchařce. Určitě vám ho dá, pokud není tajný..“ Zasmál jsem se…

„Budu ráda.. Tak moc bych si s vámi chtěla promluvit.. Škoda, že neumím vaši řeč. Až budete mít s Kristýnou čas, popovídáme si. Naštěstí se stihla naučit anglicky. Teď bych si šla odpočinout.. Po úžasném obědě, ale i cestě.. No, a určitě chcete být o samotě…“.. Mrkla na mě.. Než vše Kristyn přeložila, byl jsem malinko zaražený z jejího gesta… Pak sem to pochopil. Z pohledů a neustálého culení něco tuší..  Ale co? Mé zalíbení k její dceři nedávám najevo. Že by Kristyn něco řekla?... Doprovodil jsem matku ke dveřím. Prý trefí sama.. Šel jsem zpět do jídelní haly, ve které poslušně sedí Kristyn. Dojedla a skromně poděkovala. Připadala mi najednou tak plachá.

„Michaeli, odskočím si do pokoje a pak se teda sejdeme v altánku?..“

„Dobře.. Já si tam už půjdu sednout. Počkám si na tebe..“

Lehce se usmála a podívala do očí. Já šel k hlavním dveřím, a ona po schodech do pokoje. Odloučili jsme se na chvilku, ale mě to přišlo jako na věčnost… Sedl jsem si na pohodlnou lavičku v altánku. Listí se mírně barvilo do podzimních odstínů. I vůně vzduchu byla podzimní. Uvolnil jsem se a čerpal sílu přírody, která z celého ranče jenom srší. Zavřel jsem oči a užíval si zpěv ptactva. Z mé ZOO se linuly zvuky zvířat.. V myšlenkách jsem ale vnímal hlavně ji. Vůbec nevím, co mám dělat… Očarovala mě… Ale jsem pro ni starý. Za dva roky budu mít čtyřicet..  Ona bude mít dvacet let. To nejde.. Musím se vzpamatovat dokud je čas!...  Z mého přemýšlení mě osvobodilo prasknutí větvičky. Kristyn šla pomalu ke mně... Ozařovalo jí slunce.. Byla nádherná.. Úplně jsem zapomněl na to, o čem jsem přemýšlel.. Sedla si blízko mě a čerpala přírodu semnou..

„Dneska je tak krásný den.. Ani nejsem unavený z cesty. Ta příroda mi vrací energii…“

„To ano..  Máte tady skvělé počasí. A ta příroda je úchvatná…“

„Všiml jsem si, že se tvá máma stále usmívá. Opravdu se jí u mě líbí.. Vid?..“

„Líbí a moc.. Je nadšená. Prý o takovém místě vždy snila.“

„Tak to jsem rád..“

„O čem sis chtěl promluvit?“ Zeptala se docela nervózním hlasem..

 „Chtěl jsem být hlavně s tebou.. O samotě.  Ukázat ti mé oblíbené místo a taky můj strom, na který se schovávám, když mě něco trápí a nebo přemýšlím nad novou skladbou. Ale teď jsem si vzpomněl..  V pokoji, když jsi ležela na posteli, byla jsi rozzářená.. Jenže pak po návštěvě své mámy se tvé chování změnilo.. Nestalo se mezi vámi něco?..“

„Michaeli, tobě nic neujde.. To je fajn.. Neboj se, vše je v pořádku. Možná na mě padla pouze únava..“

„Už jsem měl obavy, že jste se nepohodly. Chceš vidět můj oblíbený strom? Je hned támhle za jezerem..“

„Chci..“

Její blízkost mě zneklidňovala, protože mě nutila se jí dotýkat, objímat, líbat. Ta přírodní atmosféra mě nutila k ní blíž. Proto jsem musel zakročit a vzít ji k mému stromu. Šli jsme přes dřevěný most, který byl nad jezerem. Vedl do zadní části ranče…

 „Tak jsme tady. Je na něj krásný výhled na louky a les, který je hned naproti.  Je to můj dobrý přítel.“

„Velmi vysoký a mohutný strom. Určitě je na něm krásně. Jako malá jsem taky měla svůj strom, ale už je pokácený. Pamatuju si, že jsem i kvůli němu brečela.“

„Mrzí mě to. Vážně..  Jestli chceš, najdeme u mě nějaký vhodný strom pro tebe.“ Usmál jsem se…

„Dobře..“ Šli jsme okolo všech stromů, povídali jsme si hlavně o přírodě, zvířatech. Prošli jsme kolečko celého zadního Neverlandu. Zastavili jsme se u mého stromu, tím bylo rozhodnuto. Strom, který mi tolik pomohl bude i její strom.. Líbil se jí, hladila jeho starou kůru. Chodila okolo něj. Pozoroval jsem jí s rukama v bok a šel před ní. Jakoby mě nějaká lesní víla přemlouvala a popostrčila.  Jakmile došla kolečko okolo stromu, jemně do mě vrazila. Celou dobu se dívala do země, ale pak pomalu zvedla hlavu a dívala se do očí. Plamínky, které z nich šlehaly byly tak divoké. Ale ucítil jsem její plachost a strach. Chytl jsem ji okolo pasu..Chvilku mlčela, ale potom začala protestovat.

„Pusť mě..“

„Ne, Kristyn.. nepustím. Pamatuju si, co jsi říkala v letadle. Nejde na to zapomenout. Ano, máš pravdu.. Stát se to nemělo, ale citům se zabránit nedá a ani nesmí!..“

„Nedělej to..“

„Nedělej co?..“ Kristyn začala mít slzy v očích. Odvrátila hlavu na druhou stranu… Pomalu se po její tváři koulela slza za slzou.. „ Kristyn, no tak.. neplakej.. Trápí mě to..“

„Nedělej to.. Nedělej tohle všechno.. Nedrž mě.. Budeme se bavit jako přátelé.. Normální přátele, kteří mají kamarádský vztah..  Já se do tebe nesmím zamilovat..“

„Nesmíš? Nesmíš poroučet lásce… Nesmíš  bránit citům…“

„Ne, tohle vše musím, protože až odletím zpět domů, nebudeme spolu. Už se možná neuvidíme.. A tohle všechno co děláme mi ubližuje…“

„Kristyn, ale vždyť zpět neodlétáš a ani neodletíš.. Můžeš tady zůstat, dokud budeš ty chtít. A pokud tady budeš chtít zůstat na vždy, zůstaneš na vždy..“

„To je hloupost, nejde vše co bys rád… Já tomu ani nevěřím.. Nevěřím, že …“  Plakala mi v náručí.. Jakoby její zář uhasínala. Vycítil jsem, že ke mně něco cítí. Něco víc… U mě je to to samé, ale je tak mladá. Tohle bude další sousto pro bulvár, televizi.. i pro tu, kterou jsem nedávno slušně odmítl…  Vzal jsem Kristyn do náruče a odnesl jsem si ji na lavičku. Seděla mi na klíně a objímala můj krk. Nepřestala brečet… Hladil jsem ji po vlasech a konejšil. Přišlo mi, že mi chce něco říct. S něčím se svěřit..

„Michaeli, už to nemůžu dál vydržet. Potřebuju se ti s tím svěřit. Vždycky, když jsi se ptal, co mě trápí, měla jsem nutkání ti vše ze sebe vysypat.  Ale přišlo mi to hloupé…“

„Kristyn, jsem tady pro tebe.. Vše co tě trápí můžeš říct mě. Chci ti pomoct a moc mě bolí, když tě něco dusí… Pořád to na tobě vidím…“

„Víš, Michaeli. I když mám teprve devatenáct let, měla jsem přítele. Byl to tříletý vztah. Takže už v patnácti letech jsem měla chlapa. Byla jsem tak zamilovaná a slepá… Vše jsem mu odpouštěla.. Odpouštěla jsem mu každou ránu, kterou mi dal.. Ne jenom psychickou, ale i fyzickou.  Když jsem něco neudělala tak jak on chtěl, potrestal mě fackou nebo pěstí. Ponižoval mě… Trvalo to asi dva roky.. Během toho vztahu jsme se dvakrát rozešli. Vždy když dolezl jsem si myslela, že se doopravdy změnil. Vždy to tvrdil a prosil mě, ať se k němu vrátím… Byly to lži.. Byl stejný, možná i horší.. Jednou to ve mně vše vybuchlo a já jsem začala být tvrdá…Když mě bouchl, bouchla jsem ho i já… Hnusil se mi… Bylo mi z něj zle..  Máma se bála do našich hádek vstupovat..  Měla ho ráda, nemohla uvěřit, že tohle všechno udělal.. Ani otce nemám, aby mohl tehdy zakročit a vyhodit ho při první facce… Otec se na nás dvě vykašlal hned jak jsem se narodila.. Vůbec se o mě nezajímal, jen když potřeboval peníze, které stejně nemáme.. Michaeli, promiň.. že jsem to na tebe tak vyhrkla..“

„Pane bože, cože? To snad…“ Byl jsem z toho tolik rozrušený.. Zničený.. Bolelo mě to. Ta představa, že nějaký imbecil mlátí tak nádherné mladé děvče byla příšerná.. Vařila ve mně krev.. Prudce jsem vstal z lavičky a chodil sem a tam…

„Kristyn, tohle nepochopím a chápat to nebudu.. Jak jen může?! Jak jen může vůbec uhodit dívku.. Dobře, chlap chlapa.. Ale dívku.. I kdyby provedla kdo ví co, dívka se uhodit nikdy v životě nesmí! Je to budoucí matka dětí.. Žena, která porodí další Božské dítě na svět.. Která udrží lidskou rasu..Samozřejmě to bez nás nejde, ale ženy dají dětem mateřskou lásku..  Většinou dají dětem vše.. Kristyn, jsem z toho zklamaný.. Prosím neplakej.. Už neplakej.. Tady bude vše dobré.. Už tě nechá na pokoji.. Budeš tady.. Do České Republiky se už nevrátíš…“

„Ale Michaeli..“

„Moji mámu taky otec týral.. Pamatuju si to peklo.. Bylo to strašné…“… Přehrávala se mi ta odporná vzpomínka, která se smíchávala s představou jejího pekla.. Zakoukal jsem se na její smutnou tvář.. Na její třesoucí tělo, které potřebovalo objetí.. Sedl jsem si zpět a objal jsem ji.. Tak silně jak to nejvíce šlo.. Hladil ji a šeptal, že vše bude v pořádku.. Že vše bude tak jak má… Políbil jsem Kristyn na čelo, pak na nos a pak na rty.. Chytl jsem ji za bradu a utřel slzy… Pomalu se uklidňovala a v  očích začaly opět hořet plameny plné touhy.. Podepřel jsem si její záda rukou a přitáhl k sobě. Toužil jsem po ní.. Toužil jsem ji chránit.. být její ochránce.. Její podpora.. Být prostě její..  Začal jsem ji něžně líbat.. Ta bolest která byla v nás obou pomalu mizela. Utišovala nás naše vášeň, která nešla déle ovládat. Líbali jsme se pod stromem, podzimní listí nás šimralo. Něžně jsme se hladili.. Byl to krásný okamžik, který tišil její slzy.. Třásla se, ale pevně jsem ji držel. Aby poznala, že bude v bezpečí.. Ale po chvilce jsem ucítil opět její  bránění… „Michaeli, to stačí..  Děkuju za to, co pro mě děláš.. Konečně cítím, že někomu na mě záleží, ale tohle opravdu nejde..“ Odtrhla se ode mě a utíkala pryč. Kam utíká? Vždyť zabloudí.. Je u mě první den.. Neverland je obrovský.. Ztratí se..

„Kristyn, kam běžíš.. Počkej na mě.. Neutíkej..“  Běžela směrem k mé ZOO.. Zastavila se těsně u brány… Doběhl jsem k ní..  „Neutíkej mi..  Ještě se tady zatouláš..  A to bych nerad..Chceš se podívat na mé zvířata?“ Mlčky kývla hlavou.. Otevřel jsem brány ZOO..  Kristyn pomalu vcházela.. Najednou se opět rozzářila jako slunce. Chodila mezi zvířaty a užívala si je.. Říkal jsem jména každého zvířete.. Byla zvědavá, kdy pozná Bubbles..  Byl tam vzadu s pečovatelem, který si s ním hraje vždy, když jsem pryč. Hned jakmile nás zahlédl, přiběhl a podal mi svou dlaň..

„Bubbles, koukej se.. tady je tvá nová kamarádka.. Kristyn.. Budeš se k ní chovat hezky, ano?“  Bubbles je velmi chytrý opičák.. Začal se chechtat a kýval hlavou. Podal dlaň i Kristyn.. Díky němu jsme byli propojení…  Oba jsme se smáli a i Bubbles byl velmi rád..

„Jsem ráda, že tě Bubbles poznávám.. Jsi krásná opička..“ Usmála se a pohladila ho. Vůbec se nebála. Myslel jsem si, že bude ještě více neklidná, ale ta zvířata ji uklidnila.