Kapitola 8.

Dříve jsem to nestihla. Tak tady je.. 

--------------------------------------------------------------

Vlažná voda ze mě smývala špatné myšlenky a dodávala jiné.. krásné. Rychle jsem si vyfénovala vlasy a učesala do copku. Nanesla jsem si lehce make-up a řasenku. K červené blůzce by se hodila červená rtěnka, ale je docela vykřičená. Proto zvolím světlý lesk na rty.. Teď ještě  džíny a černé krátké sáčko. Denisa si vzala sebou černé lodičky. Snad nebude vadit, když si je půjčím…Nesmím zapomenout na oblíbený parfém… Tak a jsem připravená. Mám malinko strach. Z toho na co se bude Michael ptát. Doufám, že opravdu jenom na Českou Republiku.  Sama tomu nevěřím!... Nádech, výdech.. zamknula jsem pokoj a šla.  Michael už čekal. Opíral se o sloup a já jsem k němu šla pomalu a ladně.  Bez úsměvu to nešlo. Když člověk vidí tak krásného člověka ze kterého sálá tolik dobré energie. Mračení jde stranou!...

„ Tak jsem tady.. Docela se divím , že jsme to do půl hodinky stihli.“…

„ No páááni!... Wow! Moc ti to sluší, Kristyn!.. Ouuh a jinak.. Já si zvykl, ale ty.. Na to že jsi měla pouze půl hodiny.. Vypadáš opravdu krásně.“…

„ Tím chceš naznačit, že jsem předtím nevypadala?“… Zasmála jsem se a mrkla.

 „ To ne! To v žádném případě!.. Jen teď vypadáš ještě lépe.. Možná to dělá ta červená blůzka s knoflíčky..“… Žužlal si opět spodní ret. Tohle mi dělá schválně!

„ Miku, chceš tu stát celou dobu? Nebo půjdeme na večeři..?“…

“ Jo! Jasně… Už jdeme, ale i ta první varianta nezněla špatně.“…. Usmála jsem se a jemně ho žduchla do ramene.. Zahihňal se a šli.

Dole na nás čekal Wayne, aby dávala pozor, kdyby na Michaela chtěl někdo zaútočit. Nebo nějaký otravný novinář.. Wayen byl vždy nablízku. Došli jsme do malé jídelní haly, kde bylo málo lidí. Z ciziny a ještě k tomu známí lidé.  Aspoň jsme měli klid. Seděli jsme u okna v koutě. Venku zrovna pršelo a v místnosti bylo šero. V zátiší hrála potichu příjemná hudba. S kapkami deště zněla ještě lépe. Denisa měla pravdu. Večeře byla v romantickém nádechu.

„Je to tady moc krásné.. „ Koukala jsem se kolem. Měli to tu velmi luxusně zařízené…

„No, ale teď k věci. Michaeli, co by tě o naší zemi zajímalo?“

„Ano, je to tady kouzelné..  Zajímá mě moc věcí. Mám obavy, že je nestihneme všechny dnes probrat.“

„Na další probírání seženeš někoho jiného. Poslíčka, nebo uklízečku..“ Mrkla jsem..

„ To ano,ale.. S tebou mi je opravdu hezky. Promiň za trapnou otázku, ale kolik je ti let?.. Vypadáš tak mladičká a křehká…“…

„Křehká? Ou.. to opravdu nejsem! Už dlouho… Je mi devatenáct.“…. Řekla jsem to s malinko naštvaným toném..

„ Promiň, doufám, že jsem tě neurazil. Wau.. jsi velmi mladá. Vypadáš aspoň na dvacet pět.“

„Ano.. to mi říká hodně lidí.“

„Opravdu? Myslel jsem si to… Hele, už nám nesou jídelní lístek. Snad tu mají i bezmasá jídla.“

„Proč?.. Taky jsi vegetarián jako já?“

„Ou.. ty jsi vegetariánka? Vidíš.. další společná věc.“

„My máme i jiné?“

„Samozřejmě. Například zvědavost a hraní si na schovávanou. Tu já miluju.“ Zasmál se…

„Ach jo.. máš pravdu..“

Dali jsme si úžasné zeleninové saláty se sýrem. A jako závěr jídla byla sladká tečka. Číšník donesl na stůl čokoládové fondue s jahodami…

„No mňam.. Koukej se Kristyn… vypadá to náramně… Jak já miluju sladké!“

„Vidíš, další naše společná věc. Ale na tobě to nejde vidět! Já jsem nedávno zhubla čtrnáct kilo..“

Michael na mě vykulil ty jeho překrásné oči… „Cože?! Kolik? Čtrnáct kilo.. Wau.. Jak dlouho jsi držela půst? Nebo.. jakým způsobem šly dolů?..“..

„No, měla jsem hodně problému. Psychických.. Hodně nervů atd, ale už delší dobu jsem se o to snažila. Začala jsem sportovat a hodně tancuju..“…

„To mě moc mrzí. Opravdu.. Vím jaké to je. Tyto problémy mám často, vlastně poslední dobou pořád. Ale doufám, že u tebe se to změní a zmizí.“

„Až zmizí mé noční můry, a vnitřní bolet.. potom to bude lepší, ale vlastně.. díky tomu, že mě Denisa vytáhla sem, na tvůj koncert.. hodně se to zlepšilo.. Jen škoda, že zítra už pojedu zpět. Michaeli, zamluvili jsme hlavní téma!“..

„Nechtěl jsem tě rozesmutnět!... Promiň mi to. Co se tak mladé dívce stalo.. Nechceš se mi svěřit?..“

„Michaeli, prosím.. vraťme se k České Republice. Opravdu.. prosím..“  Měla jsem mírně vyklepané ruce. Tohle téma mě rozladilo. Nechtěla jsem to řešit! A už vůbec ne s Michaelem!.... Když jsem si chtěla na jahodu nabrat horkou čokoládu, dva prsty se dotkly velmi horké nádoby. Sykla jsem a začala třepat s rukou…

„Ukaž.. honem! Tady máš led, který mi zůstal ve skleničce..“ Chytil mě pevně za ruku.. Přiblížil se ke mně. A já jsem se opět zahleděla do očí… Uběhlo pár sekund..

„Ne.. to je dobré. Pusť“… Nereagoval. Držel mě snad pevněji než před chvilkou..

„Michaeli, pusť.. Půjdu si to opláchnout do koupelny… Nic to není, jen mírně nateklé.“

„Ale led je lepší.. No tak. Nemusíš kvůli tomu bloudit po celé budově.“

„Máš pravdu, ale půjdu si i tak odskočit.“…

Chvěla jsem se. Z toho o čem jsme se bavili. Ale i z toho, jak mě Michael chytil. ...Myslela jsem si, že díky bývalému, který mě fyzicky napadal se budu bát mužského dotyku. Je pravda, že se ho bojím, ale u Michaela ne. Možná jen maličko…. Studená voda ochladila bolavé prsty... Led by byl opravdu lepší, ale potřebovala jsem na chvilku utéct!....

„ Tak, kde jsme skončili?“

„U tvého prstu.. Už je to lepší?“

„Ano, mnohem, ale s tím ledem jsi měl pravdu..“

„Já vím… Tak a teď je na čase mluvit o vaší zemi.. Jak se u vás slaví Vánoce?“…..