Kapitola 9.

Další kapitolka je tady..

--------------------------------------------------------------------

Něco tu dívku trápí. Její oči vypadaly vystrašeně a smutné. Když jsem se ji zeptal, co se tak mladé dívce stalo, její klidný výraz zmizel. Cítil jsem bolest. Proboha, co se ji mohlo stát? Trápilo mě to.. Šlo by ji pomoci?..Tak kouzelná dívka.. Jen škoda, že zítra musí domů. A já odlétám za dva dny. To ne… Tak báječně se sní mluví. Vlastně.. už jen její přítomnost mě těší…

---------------------------------------------------------------------

„Vánoce?.. Na Vánoce máme taky stromeček. Místo Santy máme.. no.. máme, nevím jak ti to mám říct v angličtině!..  Malý Ježíšek v jesličkách, který nám nosí dárečky. Nevím ale jak, když neumí chodit..“  Zasmála jsem se…“ Malý Ježíšek pak zazvoní zvonečkem a děti běží ke stromečku. Před tím je samozřejmě večeře. Bramborový salát s kaprem. Zpívají se koledy, jí cukroví… Jo a dárečky se rozbalují ještě ten sám den…“

„Wooow! Tak to musí být krásné Vánoce! Víš, já jsem jako dítě Vánoce neslavil. Moje první Vánoce byly v roce 1993. Před třemi lety…“ Michael se zakoukal smutně…

„Cože? Jak to?.... O tak krásné svátky nikdo nemá přicházet. Člověk nemusí dostávat materiální dárky, stačí, když dostane lásku. Vánoce by se mohly slavit bez dárků.. Prostě pouze láska mezi lidmi u stromečku, koled a cukroví.. Michaeli?...“

„ Je to tak, že moje rodina patří ke svědkům Jehovovým. U nich se takové svátky neslaví, vlastně ani narozeniny.. nic takového.“

„Tušila jsem to. Moje máma k nim taky patřila, ale pochopila, že něco není v pořádku. Celkově se jí to nezamlouvalo..“

„To je velmi zajímavé a taky dobře, že maminka ví, co je pro ní nejlepší. Taky jsem od nich odešel. Moje maminka je do teď z toho smutná a mrzí mě to, ale nemohl jsem u nich zůstat.“

„Ale určitě to chápe..  To bude dobré… Je skvělé, že teď můžeš oslavovat narozeniny, Vánoce.. všechny svátky. Když se oslavuje s láskou je to mnohem kouzelnější!“….

„Kristyn, tak moc bych si přál, abychom si mohli více popovídat. Dnešek rychle utíká a zítra…. V kolik chceš odjet?“…

„Michaeli, je to škoda.. musím odjet, i když nerada.. Vlak by měl jet v jedenáct dopoledne.“

„Tak brzy?“

„Ano..“

„Ou! Tak to máme co dělat..  Máte v Česku hodně dětských domovů?..“

„No, já vím jen o pár, ale v našem okrese.. Takže si myslím, že je jich tady dost… Jeden máme nedaleko domu.“

„Opravdu?.. Mám totiž v plánu navštívit nějaké dětské domovy a nemocnice.  Tak moc bych potřeboval někoho, kdo umí Česky.. Kristyn? Nechtěla by ses o den zdržet?..“

„Michaeli, ráda bych.. ale doma mě čeká mamka, která je sama doma.. a nechci, aby si o mě dělala starosti..“

"Zavoláme ji, že jsi v pořádku. Řekneš ji, že jsi semnou..“

„To radši ne.. trefil by ji šlak..“.. Usmála jsem se… „ Ale zavolám ji… O ten jeden den bych se opozdit snad mohla..“…

„Kristyn, ani nevíš.. jakou jsi mi udělala radost..“ Povytáhnul obočí..

Povídali jsme si a povídali, ani jsme nezaregistrovali, že v restauraci nikdo není.. jenom my dva a číšník.. Za tu dobu se ke mně Michael nebezpečně přiblížil. Nevšimla jsem si toho..

„Michaeli, už jsme tady sami. Asi bychom měli taky jít..“

„Ale neee, ještě ne.. Koukej, venku tak krásně prší.. A je teplý večer..“ Lišácky se pousmál a kývnul hlavou k hlavním dveřím…

„Počkat, co tím naznačuješ?!“ .. Chytil mě za ruku a běželi jsme ke dveřím..

„ Kristyn.. jsi připravená na dešťovou honičku?“

„Michaeli.. to nemyslíš vážně.. budu mokrá..“

„No to teda budeš!“ Zasmál se….

„Ale já nechci být mokrá…“  Michael věděl jak mě podráždit.. Strčil do mě jako malé dítě a už jsem byla  pod kapkami deště… Smál se, hihňal… Měl z toho dětskou radost..

„No počkej..!“…. Ucuknul sebou a já jsem ho začala honit…

„ Mě neutečeš! Jacksone jeden!...“

„Myslíš????“….. Smyčkoval, vyhýbal se mě jak to šlo… ale najednou se rozeběhnul proti mně…

„Nakonec jsem tě chytil já!... „ Chytil mě do náruče tak pevně, že jsem měla obě ruce na jeho hrudi a nemohla se hýbat… Déšť nás osvěžoval a chladil rozdýchané těla z běhu. Oba promočení se koukali do očí… Pokud nás někdo viděl z okna, musel si myslet, že jsme blázni.. 

„Michaeli, pusť mě.. Vyhrál jsi…“

„Kristyn, prosím.. řekni mi, co se ti stalo. Vidím to na tobě.. „

„Nic nevidíš! Pusť..“

„Vidím! Člověk, který v sobě má bolest pozná, když ten druhý jí má taky…“

„Ale proč bych se ti měla svěřovat? A ještě venku, když prší?!“… Stále mě držel.. pevněji a pevněji.. Jeho vlnité vlasy byly krásně mokré.. Pár pramínků nezbedně padaly na obličej.  Měla jsem chuť mu je dát  za ucho.. Nešlo to…

„Moc mě mačkáš, Michaeli.. Ani dýchat nemůžu.. Pusť už!“

„Pustím tě, ale až mi řekneš co tě trápí..“

„Nejde to.. Pochop mě.. Prosím“

„V tom případě tě nepustím…“

Ta vůně, která mě lákala už v pokoji mě opět dráždila.. Déšť jí volně rozpouštěl.. V tom dešti byl Michael neodolatelný… Musela jsem se od něj nějak odtrhnout.. Škubala se, ale pořád to nešlo..

„To tu budeme stát až do rána? Někdo tě může vidět.. Třeba fanynka.. Ta by tu s tebou určitě ráda stála!“

„A ty  semnou nerada stojíš?“..

„Ne, nerada!“

„V tom případě tě pustím…“

Moje blůzka prozrazovala mé křivky těla.. Michael na mě hleděl.. A i já na něj. Měl na sobě pouze bíle tričko a černé kalhoty…  Stáli jsme od sebe malinký kousek.. Michael mi chtěl pohladit tvář, ale ucukla jsem a utíkala zpět ke dveřím…